25 let neutrality Turkmenistánu

V prosinci 2020 uběhlo 25 let od momentu, kdy Valné shromáždění Organizace spojených národů jednomyslně schválilo jedinečný status neutrality Turkmenistánu a země se stala součástí Společenství nezávislých států. Turkmenistán je však díky své izolovanosti nejméně dostupnou zemí bývalých post-sovětských republik.

V prosinci 1995 Valné shromáždění Organizace spojených národů jednomyslně schválilo jedinečný status neutrality Turkmenistánu. Od té doby status neutrality definoval a řídil zahraniční politiku země, obecně charakterizovanou principy nezasahování a neúčasti v jakýchkoli vojenských sdruženích a aliancích.

Dobrovolnou volbu neutrality jako základu pro provádění zahraniční politiky Turkmenistánu zahájily a formovaly různé faktory, které současně sloužily domácím účelům. Turkmenistán si našel cestu na mezinárodní scénu a snažil se udržet vztahy s regionálními a světovými mocnostmi. Země je v bilaterálním kontaktu s mezinárodním společenstvím a spolupracuje s mezinárodními organizacemi (mimo jiné s Organizací pro hospodářskou spolupráci a specializovanými středisky OSN, jako je Regionální centrum OSN pro preventivní diplomacii). Politika neutrality umožnila Turkmenistánu hrát během tádžické občanské války praktickou roli tím, že v 90. letech pořádal mírové rozhovory a také usnadňoval dialog uvnitř Afghánistánu.

Turkmenistán má strategickou polohu mezi Střední Asií, Středním východem a Kavkazem. Země je aktivním podporovatelem a správcem realizace propojení multimodálních dopravních koridorů, včetně: Mezinárodní tranzitní trasy, koridoru Lapis Lazuli, spojujícím Afghánistán s Tureckem; Multimodálním mezinárodním severojižním tranzitním koridorem (INTSC) propojující Indii s Evropou; Mezinárodního dopravního koridoru Černomořsko-kaspické moře (BSCS), obchodní cesty vedené mezi turkmenistánským přístavem Turkmenbashy v Kaspickém moři a přístavem Constanta na rumunském pobřeží Černého moře.

Právě operacionalizace mezinárodního námořního přístavu v Turkmenbashi je klíčovou součástí hospodářského otevření a diverzifikace Turkmenistánu na vnější trhy a usnadnění trans-euroasijské konektivity. Turkmenistán se v posledních deseti letech snaží vytvořit podmínky pro kooperativnější prostředí mezi pěti pobřežními zeměmi Kaspického moře. V návaznosti na Úmluvu o právním postavení Kaspického moře z roku 2018 uspořádal Turkmenistán v roce 2019 první kaspické hospodářské fórum. Prezident Berdimuhamedov podporoval realizaci této dlouhodobé vize spolupráce, jako je vytvoření Kaspického regionálního logistického centra. Úmluva o právním postavení Kaspického moře může také v blízké budoucnosti urychlit výstavbu infrastrukturních projektů vyvážejících turkmenský zemní plyn na evropské trhy.

V zájmu zajištění větší mezinárodní legitimity, přilákání investic a otevření nových trhů byl Turkmenistán současně svědkem významného oživení diplomatických aktivit, regionálně i se zeměmi po celém světě. To zahrnuje Evropskou unii (a její členské státy), která v roce 2019 otevřela v Turkmenistánu plnohodnotné zastoupení. Turkmenistán je nyní rovněž právoplatným účastníkem každoročních neformálních summitů hlav států Střední Asie.

Turkmenistán po 25 letech

I přes určitou míru rozvoje a důraz na regionální konektivitu, dvacet pět let po rozpadu Sovětského svazu je Turkmenistán držitelem titulu nejautoritativnějšího režimu ze všech bývalých sovětských států. Saparmurat Niyazov, poslední sovětský a první post-sovětský vůdce země, vytvořil politický systém založený na represích a uhlovodíkovém bohatství. Výtěžek z obrovských zásob zemního plynu v Turkmenistánu byl použit na financování aparátu vnitřní bezpečnosti, všudypřítomné propagandistické byrokracie a na materiální blahobyt obyvatelstva prostřednictvím velkých dotací určených na základní životní potřeby.

Jeho nástupce, Gurbanguly Berdimuhamedov, následoval Niyazovu příkladu a udržoval systém, který zdědil, a učinil jej ještě represivnějším a uzavřenějším. Svoboda projevu, tisku, sdružování a náboženství zůstává v Turkmenistánu omezena do té míry, že Freedom House staví zemi v Indexu globální svobody do stejné kategorie diktatur jako Severní Koreu, Súdán a Sýrii. Schopnost Turkmenů cestovat do zámoří je omezená a země zůstává pro většinu cizinců z velké části uzavřena, což z ní činí nejizolovanější zemí ze všech bývalých sovětských států.

Země financovaná z výnosů z plynu však v dnešní době čelí velkým výzvám, díky zhoršení bezpečnostního prostředí a ubývajícím finančním zdrojům. I přes snahu o diverzifikaci a zvýšení konektivity země, se Turkmenistán během posledních deseti let stal stále více závislým na Pekingu, jelikož na čínský trh se dováží majoritní podíl exportu turkmenského plynu. Čína je také hlavním zdrojem zahraničních půjček v zemi. Oba tyto faktory Číně poskytují obrovský vliv na Turkmenistán. Vyhlídka nízkých cen zemního plynu, nevyrovnaný dluh země vůči Číně, konkurence dalších světových výrobců plynu a aktuální celosvětová krize způsobena pandemií COVID-19 způsobují, že turkmenská ekonomika se stále více destabilizuje.

Photo credit: Twitter The Peninsula Qatar