Analýza: Máme očekávat Pivot to Asia 2.0?

Kurt Campbell – klíčový architekt amerického pivotu v Asii – byl zvolen na vrcholnou pozici pod nově zvoleným prezidentem Joe Bidenem jako nejvyšší politický úředník pro asijský region. Co můžeme očekávat a jaké priority si Spojené státy zvolí pro svojí strategii v asijsko-pacifické oblasti?

To, jakým směrem se Spojené státy budou ve své bezpečnostní politice v Asii ubírat, bylo hned jasné, když bylo oznámeno složení bezpečnostního týmu nově zvoleného amerického prezidenta Bidena. Kurt Campbell, též médii nazývaný jako Asijský Car, byl zvolen jako Bidenův poradce pro národní bezpečnost, kde dostal na starost asijsko-pacifickou agendu.

Campbell je široce uznáván za architekta původní americké strategie nazvané „ Pivot to Asia “ za Obamovy vlády. Zde prosazoval posílení stávajících aliancí v indo-pacifické oblasti a budování užších vztahů se státy jako Indie a Indonésie. Základem tehdejší Obamovy strategie bylo především obnovení důvěry ve Spojené státy a vytvořit realistický a pragmatický přístup vůči Číně.

Od zvolení nastupujícího prezidenta Donalda Trumpa Campbell podpořil některé tvrdé přístupy k Číně, které přijala Trumpova administrativa a ocenil některé bezprecedentní jednání se Severní Koreou. Avšak kritizoval také Trumpa za to, že se mu nedaří dostatečně spolupracovat s regionem jako celkem a že podkopává vztahy s klíčovými spojenci, jakými jsou Japonsko a Jižní Korea.

Současný prezident Biden ukázal hned od počátku své funkce, kde leží priority Spojených států v příštích čtyřech letech. Vzhledem k velikosti a počtu talentovaných lidí, který národní bezpečnostní tým zaměřený na Asii má, je zřejmé, jaké budou další geopolitické ambice Spojených států. Snad poprvé v americké historii se stává Asie prioritní oblastí zájmů než tradiční Evropa či Blízký východ.

Campbell je veteránem americké strategie vůči Asii

Campbell, bývalý námořní důstojník, jehož první interakce s Asií nastala během jeho služby na základně v japonské prefektuře Kanagawa. Působil v řadě klíčových funkcí, jako náměstek ministra zahraničí pro východní Asii a Tichomoří a byl především zastáncem americké politiky „Pivot to Asia“ za bývalého prezidenta Baracka Obamy. Campbell byl považován za předního obhájce strategie využívání aliančních spojenectví k zadržení rostoucího vlivu Číny a rozvoje strategických ambicí v Asii.

Indo-pacifickou pozici koordinátora nově vytvořil Biden v Radě národní bezpečnosti Spojených států (NSC) a díky ní bude Campbell ovládat několik ředitelství, které se zabývají celou řadou strategií a politik v různých částech Asie.

Nová role vyvolala u amerických spojenců naděje, že Asie bude pro Bidena prioritou zahraniční politiky. Strategické prostředí se však za vlády Trumpa značně posunulo. Michael Green, viceprezident pro Asii v institutu CSSI, vysvětlil současnou atmosféru takto: ,,Myslím, že můžeme očekávat, že Kurt Campbell bude opět dominantním hlasem v asijské strategii, ale doba je jiná. Čína je mocnější a hrozivější a americká prestiž byla zasažena.” Campbell bude muset myslet na to, že Obamův odkaz již v Asii dávno neplatí a bude třeba zreflektovat současný vývoj asijského prostředí.

Je také autorem knihy „The Pivot: The Future of American Statecraft in Asia“, která načrtla velmi očekávaný plán Obamovy vlády na vyvážení amerických geopolitických ambic a zaměření na asijsko-pacifický region uprostřed vzestupu Číny. Plán, jak již dnes víme, nakonec nesplnil svá očekávání.

Odkud se strategie Pivot to Asia skutečně vzala?

Americká strategie vůči Asii se od konce studené války značně proměnila. Celkově toto období zapříčinilo v Asii mnohem složitější situaci. Významným bezpečnostním dopadem byl fakt, že hlavní hrozba – střet velmocí – zmizela. Začala tedy nová éra, kterou bychom mohli popsat jako éru nejistoty. Vývoj zemí jako Japonska, Číny, Ruska či Indie a vztahů mezi nimi začal vytvářet novou úroveň bezpečnostních faktorů. Vznikají nám nové fronty a roviny soupeření, které se začaly navzájem ovlivňovat. Ať už je to rovina mezi Japonskem a Čínou či tehdy nově mezi Čínou a Indií. Avšak nejdůležitějším vztahem, který začal ovlivňovat bezpečnost v Asii byl vztah mezi Čínou a Spojenými státy.

Strategie a samotný termín Pivot to Asia se objevuje poprvé v roce 2011. Avšak jako první jej nepředstavil Campbell. První zmínka o pivotu se objevila v článku America’s Pacific Century pro magazín Foreign Policy, který sepsala Hillary Clintonová. V tomto článku Clintonová uvedla šest hlavních priorit Spojených států v APEC (Asijsko-pacifické hospodářské společenství): znovu posílit bilaterální vztahy, prohloubit vztahy s regionálním mocnostmi (strategicky s Čínou), ještě více se zapojit do multilaterálních regionálních institucí, rozšířit s asijskými zeměmi investice a obchod, posílit vojenskou přítomnost a také samozřejmě šířit asijským světem myšlenku demokracie a lidských práv.

Co bylo důvodem tohoto pivotu?

Proč Spojené státy měly potřebu investovat své kapacity a finance do této oblasti? K představení pivotu vedlo Obamovu administrativu několik odlišných důvodů. Ten nejzjevnější byl reakce na nevyvážené působení Spojených států ve světě. Americká globální projekce moci neodpovídala budoucím prioritám Spojených států. Např. v rámci Blízkého východu byly Spojené státy strategicky nadhodnoceny, zatímco v tichomořsky-asijské oblasti naopak podhodnoceny.

V rámci toho důležitými faktory k vytvoření této strategie byly pak oblasti ekonomické a politické. Ekonomickou důležitost Asie nešlo ignorovat a bylo třeba vymyslet, jak využít tento vývoj k prosperitě Spojených států (a zároveň oslabit vliv Číny). V rámci politické oblasti, Spojené státy byly znepokojeny z chování Číny. Od roku 2008 začala být Číny v Jihočínském moři čím dále více asertivnější, což nepřineslo nejen problém regionálním státům ASEAN, ale i Spojeným státům. Asertivnější čínské chování, spolu s vzrůstající ekonomickou a vojenskou mocí vyvolalo značné obavy u ostatních států, kteří volaly po aktivnější roli Spojených států.

Zdroj: NY Times

Obamova strategie

Campbell spolu s dalšími experty identifikovali asijsko-pacifický region jako jednu z prioritních oblastí amerických zájmů a také armády. Docházelo k posílení americké vojenské přítomnosti a modernizaci vojenských kapacit v regionu.

Pivot to Asia měl dvě fáze. První fáze (2011-2012) se zaměřovala například na námořní charakter asijsko-pacifické oblasti. Bylo důležité zachovat svobody námořní plavby pro prosperitu regionu. Proto byla největší důležitost přiřazena rozvoji námořních kapacit. Například v této době Spojené státy získaly přístup na vojenské základy na Filipínách, podepsány dohody se Singapurem či prohlubování spolupráce se zeměmi ASEAN – Vietnamem, Malajsií či Indonésií.

Druhá fáze se pak nesla v duchu ekonomické a diplomatické spolupráce. Cílem ekonomické oblasti bylo rozvoj obchodních vztahů či liberalizace obchodu v tomto regionu. V roce 2008 Spojené státy oznámily úmysl se připojit k jednání o TPP (Transpacifické partnerství). Obamova administrativy se rozhodla v těchto jednání pokračovat a povýšila přijetí TPP na jednu ze svých strategických priorit. Například nastavením vysokých nároků standardů na členství, Spojené státy omezily možnosti vstupu Číny do TPP.

Zdroj: China Daily

V rámci diplomatické spolupráce v tomto období kladly Spojené státy veliký důraz na bilaterální a multilaterální vztahy. Campbell je tohoto jednání velikým příznivcem, proto je dost pravděpodobně, že v příštích čtyřech letech se Spojené státy k této strategii dozajista vrátí. Státy, se kterými tehdy země posilovala vztahy, byly Singapur, Indonésie a Indie. Dle Obamy americko-indické vztahy představovaly nejklíčovější vztahy v 21. století. Nelze také v krátkosti nezmínit rozvoj vztahu s ASEANem, v kterém byly Spojené státy obzvláště aktivní a zúčastnily se veškerých summitů.

Nástup Trumpa přineslo období nejistoty

Výhra Donalda Trumpa znamenala spoustu změn, nejen pro asijský svět. Nikdo nemohl očekávat, co bude s nástupem Trumpa další čtyři roky následovat. V oblasti panovala nejistota vůči americkým závazkům východní a jihovýchodní Asie, které Obamova administrativa aktivně budovala. Zůstanou Spojené státy v regionu nebo se stáhnou?

Nejzásadnější akcí bylo zrušení dohody TPP, což Trump sliboval již během své kampaně. Důvodem byla nevýhodnost závazků vůči Spojeným států. Tento akt byl mnohými považován jako opuštění asijských spojenců (Japonsko, Jižní Korea) zatímco čínský vliv v regionu stoupal. Trump se tedy vydal cestou bilaterálních vztahů a začal dojednávat dohody s jednotlivými státy. Vize Pivot to Asia se začala rozpadat. Mnozí Trumpovu politiku vůči Asii kritizovali, včetně Campbella. Co teda můžeme očekávat od nové administrativy Joe Bidena?

Návrat strategie Pivot to Asia?

Campbellovo jmenování do role koordinátora asijsko-pacifické oblasti je známkou toho, že Spojené státy jsou připraveny na obnovení multilaterálního přístupu k řešení asijské otázky. V eseji publikované 12. ledna letošního roku v oblasti zahraničních věcí Campbell a Rush Doshi, ředitel Čínské strategické iniciativy v Brookings Institution, napsali, že koalice spojenců a partnerů jsou zásadní pro řešení mnoha výzev Číny v oblasti pořádku a stability v daném regionu.

„Zachování rovnováhy a legitimity systému bude vyžadovat silné koalice spojenců i partnerů – a určitou míru souhlasu a přijetí ze strany Číny,“ napsali a dodali, že: „Tento úkol bude jedním z nejnáročnějších v současné historii amerického státnictví.“

Autoři uvedli, že Trumpova politika v indicko-tichomořské oblasti „napjala prakticky všechny prvky operačního systému regionu.“ Dle nich: „Absence bývalého prezidenta v regionálních multilaterálních procesech a ekonomických jednáních“ umožnila Číně „přepsat“ pravidla.

Jaké by měly být důležité zájmy Spojených států v Asii?

Campbell věří a jak vysvětluje ve své zmiňované knize, že nejdůležitějším hlavním principem, který by měl formovat americký přístup ke konkurenci s Čínou, je méně o vojenské zdatnosti, ale o obnovení základní úrovně administrativních a politických kompetencí a efektivity, které byly v posledních čtyřech letech přehlíženy.

Konkrétně identifikuje naléhavou potřebu zavést vhodné domácí politiky v oblasti vzdělávání, nerovnosti příjmů a investic do domácí infrastruktury. Jinými slovy se zdá, že Campbell věří, že Spojené státy nemohou účinně konkurovat Číně, pokud si nedokáže udělat pořádek ve své zemi.

Druhým principem by bylo upustit od izolacionismu a místo toho se vrátit k diplomatickému spojenectví se stávajícími a potenciálně budoucími spojenci – nejen v Asii – s cílem vést strategické rozhovory s Čínou z pozice konsensu a potom síly. Zde tedy vidíme jakýsi návrat strategie Pivot to Asia, kterou v revidované verzi chce opět uplatnit. Ovšem si uvědomuje, že navázání a prohlubování vztahů nebude vůbec jednoduché v současné době. Spojené státy postrádají soudržnou strategii vůči regionu.

Jedním z důležitých kroků bude definitivě opětovné zapojení do různých trans-tichomořských obchodních iniciativ. Pod Trumpovou administrativou se ustoupilo od mnohostranných jednání. Není divu, že nyní existuje zdravá míra skepticismu závazku Spojených států vůči Asii. Vrátí se Spojené státy k CPTPP (Comprehensive and Progressive Agreement for Trans-Pacific Partnership)?  Nepřipojit se k CPTPP by ve výchozím nastavení znamenalo, že dominantní obchodní organizací v Asii by se stalo RCEP (Regional Comprehensive Economic Partnership) sponzorované Čínou.

Poslední plán spojený se zahraniční politikou Spojených států vůči Asii a zejména Číně je něco, co Campbell nazývá „budováním kapacit“. Toto je velice zajímavá oblast. Po tolika desetiletích zaměřených na Evropu a Blízký východ (včetně Íránu a Afghánistánu) je počet pracovníků s odbornými znalostmi o Asii velice málo. Podle Campbella bude od nynějška zapotřebí hluboké a smysluplné investice do lidského kapitálu, který se bude orientovat na Asii.

Závěr

Vypracování zahraniční politiky vůči Asii a především Číně nebude snadné. Čínský ekonomický a také výrazný technologický rozvoj bude s rostoucím vnímáním Číny z globálního omezování stále více zpolitizovaný. Campbell stojí před skličujícím úkolem. S jistotou můžeme očekávat větší multilaterální angažovanost v příštích letech. Měly by se  rozšířit stávající koalice, jako je například Quad, která sdružuje Austrálii, Indii, Japonsko a Spojené státy.

,,Rostoucí materiální síla Číny skutečně destabilizovala křehkou rovnováhu regionu a povzbudila územní dobrodružství Pekingu. Pokud nebude čínské chování pod kontrolou, mohlo by to ukončit dlouhý mír v regionu,“ napsal ve zmiňovaném článku pro Foreign Policy Rush Doshi, který je údajně připraven převzít čínské portfolio NSC.

Campbell však také nechal otevřené dveře pro spolupráci s Čínou s tím, že asijské národy nechtějí být nuceny volit mezi Spojenými státy nebo Čínou. „Lepším řešením by bylo, kdyby Spojené státy a jejich partneři přesvědčili Čínu, že konkurenční, ale mírumilovný region má výhody,“ napsal s tím, že Číně by měla být nabídnuta klíčová pozice v regionálním řádu, pokud bude dodržovat dohodnutá pravidla.

Co se týče spojenců , tak jeho tvrdý, ale odlišný postoj k Číně bude vítán v Japonsku, které dozajista ocenilo část Trumpova nekompromisního přístupu k Číně. Campbell je již dlouho zastáncem silnější role Japonska v bezpečnostní oblasti.

Jednou z věcí, které Campbell uznal, že nová administrativa bude muset čelit téměř okamžitě, bude to, jak Spojené státy budou přistupovat k Severní Koreji vyzbrojené jadernými zbraněmi. Campbell prohlásil, že Biden bude „muset učinit včasné rozhodnutí o tom, co dělat“ v této zemi. Velká část Campbellova úspěchu se Severní Koreou však bude záviset také na jeho schopnosti pomoci Jižní Koreji a Japonsku napravit vazby, které dosáhly svého nejnižšího bodu za poslední desetiletí.

Photo Credit: globalresearch.ca